Myšlenky

Nůše plná lístečků
a každý je jiný.
Ty jsi můj lístek
ojedinělý.
Na každém z vás
jsou vryté mé stopy.
Kochám se jimi pro
jejich jedinečnost.

Pohozená lžíce,
zmizel úsměv mnohý a hněv zhoustl,
hromada malty smutně kouká.
Syrový kouř.
Rozezlený zedník si pod vousy něco bručí.
Přísný pohled stavebního dozoru.
Nasazená maska falše pana domácího.
Drama končí slovy:
„Co jste dělali, když jste nedělali?“

Věřím v Boží mlýny.
To, co druhým vaříme,
to brzy ochutnáváme.
Jsem rád, že spravedlnost přišla,
bičem si cestu našla.
Děkuji spravedlivému Bohu za jeho dar,
že pravda nevzešla nazmar.
Snad proto, abychom nežili jak hyeny,
Každý dostává odplatu i tady na zemi.

Vážím si chvil, kdy jsme spolu,
někde uvnitř je tolik, tolik ti co říct.
Nedokážu vyjádřit ta nevyslovená slova,
moc si to přeji, ale mé úsilí je prázdné.
V propastné úžině mého srdce mi ležíš.
Jak ti dát najevo, co pro mě znamenáš.

Tam dole uvnitř jsou mé stopy.
Víš o nich jen ty sama.
Jen ty.
Snad pro kroky bez úvahy?
Vytištěné moje cesty a dráhy.
Směřující vždy k prameni,
odkud tvá duše dychtí a pramení.
Naber si jí.

Slepé ovce, které mlčí,
a zlý vlk na ně skrytě vrčí.
Nepoznají, jakou hru to s nimi hraje.
Naivita dál ve vrchol zraje.
Oči ovcí snad prohlédnou,
až zuby převléklého vlka
za beránka
zahlédnou.
Ach, naivní slepé ovce.

Jsi ženou mých snů a nocí,
přistižená v době půlnoční.
Ve třpytivosti hvězd se mi schováváš.
Naleznu tě v nich.
Věřím, že tě objevím,
chytnu za ruku a políbím.
A neopustím.

Přál bych si, aby ses neztratila v moři,
kde vlny pochybností šplouchají sem a tam.
Jejich šepot se nedá přehlušit.
Zůstaň!
Zůstaň tu svá sama před sebou.
Tam v malém pokojíku,
pozorující tmavou sluneční oblohu
snad bez zbytečných otázek.
V naději dnů nových začátků.

Někdy je mi úzko, že závidím slepci.
Protože nevidí to, co já, a nebolí ho srdce.
Proto žádosti netrhají jeho duši na kousky.
Do hlubokého údolí snad na dně moře
někdy přijde vlna žádosti a mnoho stesku.
Zůstávám u kormidla sám se sebou,
s nadějí, že mě nesmete další bouře.
Někdy si přeji mít to už za sebou,
ale bouře přicházejí i odcházejí.
Jediná věc, co mi zůstala,
je bolest a její sestřenice úzkost.

Rád bych našel odpověď,
proč člověk musí trpět.
Vím, že na tuhle otázku nedostanu
definitivní radu.
Každý člověk si nese
svou hroudu utrpení,
někdo větší a druhý menší.

Rád bych našel místo,
podle něhož bych mohl měřit.
Tolik věcí se mění a není definitivní.
Znepokojeně kráčím, abych se nepřehupoval
jako na houpačce.

Snad pro uvnitř skryté rýhy,
pro krásu, ve které jsme se vzhlídli,
pro slova marnivá na poslech dychtivá,
pro ustavičné touhy i píle,
pro náruč i nenaplněné chvíle,
pro kroky delší než jednu míl,
pro nejasný v dáli cíl.
Snad proto věříš v něco víc.

Zklamáním přesycené srdce.
Jako by radosti bylo málo.
Co dobrého dát mezi dva krajíce?

Je těžké udržet smutek,
když pod víčky slzy stojí.
Je nelehké přijít o někoho blízkého,
proč zmatek a bolest se v hlavě rojí.
Nezbývá, než poslední kytičku na hrob dát,
s pozůstalými na něj v dobrém vzpomínat.

Jak těžce se poslouchají slova od někoho,
koho znáte odmala.
Poslouchám rozhovor, jak se má
dobře a spokojeně.
Ale pod hrdým a tvrdým srdcem
cítím plakat srdce, nemohu se dívat zpříma,
z očí tečou slzy, nemohu se jí dívat do očí.
Cítím, jak jí je smrt blízko a jak zaťala drápky.
Modlím se ke svému spravedlivému Bohu,
aby jí dal milost k smíření a došla pokoje své duše na věčnosti.
Na stránky textu mi kapou slzy lítosti a smutku.
Ach, Bože.

Bílý jemný oblázek v dlani.
Sevřená touha v rukou.
Ve tváři plné úsměvů je něco,
co se nedá slovy vyjádřit a čemu nelze porozumět.
V nejistotě skrývané mnohé nepochopení.
I to je sám život.
Život je příběh,
který má svůj začátek i konec.

Zahalená tajemnou duhou.
Jako hvězdy, které mlčí.
Nesoucí se madona kráčící vpřed.
Jsi něhou dojemnou.
Růží neprovoněnou.
Krásou nepoznanou.
Jsi dívka, o které chci vyprávět a snít,
dotýkat se jejích prstů,
sevřít ji do náruče, políbit a nepustit.
Panno spanilá.

Proč se mě znovu ptáš
na slova, která znáš předem?
Proč mlčíš, když víš, jak mi chybíš?
Nová hra začala a já neznám pravidla
a nevím, co se pod kartami skrývá?
Uvnitř je mi úzko,
skryté tajemství tam hluboko.
Osvobodí mě někdo z klece bez dvířek?

Nevím, co bych dal za dívku jako kvítek,
který by rozkvetl v mé dlani.
Kochal bych se jeho krásou,
pohladil bych ho a přivoněl.
Lilie spanilá čistá jak sníh,
s lísky okvětními něžnými na dotyk.
Získala si mé srdce.
Obdivoval bych ji ustavičně
a zůstal bych v jejím stínu.
Tolik, tolik bych stál o to,
aby nám láska vytrvala
navěky a navždy.

Nezastavíš proud.
Neudržíš moře.
Vlnu, jež nosí hoře,
bere i dává,
je v ní síla dravá.
Neukryji před ní svá záda.

Zavřenými dveřmi mě neuslyšíš.
V rukou bílé oblázky skrývám.
Do vlasů ti šeptám něžná slova.
Tak něžná, až se stydím.
Kolik bych jich našel pro tebe.
Můžeš je zamknout na tisíc západů.
Přesto budou mluvit.
Potají.

Chtěl bych být stromem,
o který se můžeš opřít,
s kořeny hluboko v zemi.
K němu můžeš spěchat
před bouří a žárem.
Větvemi bude hladit tvé vyprahlé vlasy.
Pošeptat mu můžeš své tajné přání.
Spočiň u něj, on tě střeží.

Pojď poběžíme spolu,
ty víš kam.
Polibek za polibkem.
Vše se čeří ve větru.
Přitiskni mě těsněji k hrudi.
Ať hoří naše těla láskou.
Touhou po sobě.
Neuteč mi pro tento okamžik.
Proto duše hladoví.
Tak mi chybí tvá něžnost.

Čím větší touha, tím větší zklamání.
Při každém zklamání bolívá srdce.
Kdo ho unese?
Těžké jak mlýnské kolo.
Tolik, tolik pří tom bolí srdce.

Každá bolest má svůj začátek.
Každé trápení má svůj konec.
Utrpení má svůj smysl.
Nepochopitelný?

Očima se díváš na cesty,
které nikam nevedou.
Severní vichr v poušti neúprosné.
Morová rána těžknoucí.
Bodavá jak čepel zaražená
do přítele od pradávna.

Rozčesané vlasy smáčené od slz.
Posílají každému věneček lásky,
které vlny zanesou daleko.
Jsou úzkostlivé jak vzpomínky.
Až k břehům tam v nikam,
cestou odnikud.
Doufám, že to cítíš.

Navždy pro mě zůstaneš
nejvzácnější klenot,
perla ulovená z hlubin,
nikým nepoznaná a skrytá krása.
Budu tě hladit ve své ruce,
kochat se tvou krásou.
Ustavičně tě obdivuji,
perlo má nejvzácnější.
Jsi to nejcennější, co mám.

Někdy pozoruji sám sebe
jak lístek s rýhami.
Chci vidět každý detail,
rozpitvat ho na malé kousky.
Zaobírat se jimi v soběstřednosti.
A nevšímat si, kolik listí padá.
A už se na mě zvedá a špína se na mě lepí.
Chci na sebe zapomenout
a utéci před svým stínem.

Jsi cesta bez břehů
stezka, která končí.
Tmavá bouře, ze
které se nedá vyjít.
Zlomené zrcadlo
neukazující správný obraz.
Mračno bez zásvitu,
zastávka bez konce.
Pavučina bez příčiny.

Stále a vždy věří v lásku
bez hranic a podmínek.
Snad proto nedokáže lásku přijímat,
vždy chce každému z ní
trochu dát.
Mám rád její snahu
každému pomoci, a je
plná citu.
Bezelstná i naivní.
Jsem rád, že jsi má,
jsi na světě, a že jsi tu.

V jedné zemi na rovné pláni, kde roste vysoká zelená tráva a profukující vítr tančí mezi stromy, vede cesta k osamělému mlýnu.
Je to větrný mlýn, který lidem široko daleko v krajině mele mouku. Ten starý mlýn je nově opravený. Omítka jen září a větrné kolo se vesele točí a klape větrem. "Klap, klap," prozpěvuje písničku.
A v tom se přižene vítr neposeda a svými studenými drápky se zakousne mlýnu do nového omítkového obleku.
"Au," odpoví mlýn.
"Cha cha," směje se vítr a znovu se žene na lopatky, aby ho polechtal. Mlýn to vidí a rychleji se roztočí, takže si vítr málem pocuchal svůj nový oblek.
Mlýn na něj volá: "Proč mě zlobíš? Mohl bys udělat hodně práce a dělat radost lidem."
Vítr křikl: "Proč dělat radost lidem a pracovat, proč si namáhat hřbet. Chci se podívat všude po světě a ne jen sedět jako ty a pomáhat lidem. Pokud budu všechno znát a vidět, mohu se všem větříkům chlubit a budu mít u nich velkou oblibu a ocenění."
Smutný mlýn mu přátelsky zamával, nechal ho odletět a dál si klapal.
Vítr procestoval různé země a získal mnoho ocenění a obdivu u cizích větrů. Nabyl chytrosti a vědomostí, ale radostný z toho nebyl. Smutný si letí krajinou dál a dál. A tam v dáli na něj volá mlýn: "Ahoj, větříku, jak ses měl ve světě?"
Větřík zpozorněl, rozpomněl se na starý mlýn a na chvíli se zastavil na obloze. Potom odpověděl: "Vše jsem viděl, vše znám, každý mě obdivoval, ale něco mi chybí, jenže nevím co."
A mlýn mu odpověděl: "Chybí ti radost."
"Radost? Co to je?"
V tu chvíli vyběhly z mlýna dvě mlynářovy dcerky, Anežka a Eliška, a začaly si hrát na honěnou. Vítr na ně ještě smutněji koukal. Mlýn přemýšlel a přátelsky mu řekl: "Pojď nám pomoci s mletím mouky a poznáš to."
Vítr nejistě zakroužil kolem větrných lopatek a opřel se o ně, až roztočil kolo. Mlynář vyběhl v údivu, že přišel vítr. Radostně vzal pytle a se ženou je plnili moukou a vesele si zpívali, že jim ta práce jde tak od ruky.
Vítr se podíval na jejich radost, rozehřálo se jeho studené srdíčko a z očí mu vytekla slzička, která byla jako teplý vánek. Děti běžely, aby ho chytly, ale on se rozplynul. Vítr už nevzpomněl na bolestivá záda, měl radost z ostatních a z dobré práce. A tak se vítr a mlýn skamarádili.
Vítr si za odměnu nabral trochu mouky na svůj oblek a letěl. Mlýn a mlynář s dětmi mu zamávali a volali: "Až budeš mít cestu kolem, budeš u nás vítán."
A tak vítr poznal, že nemusí mít vše a vše vidět. Že může být spokojený z radosti druhých a z malých věcí. A mlýn, že dobré slovo může změnit i tak chladivý a neposedný vítr.

Malíř se rozhodl, že krásu navždy ukryje,
uzamkne štětce s paletou a barvy do útrob truhly.
Zaklapl petlici, usedl na víko a vesele si zpíval,
že je dobře uschována a nebude ho stále rušit.
A jak měl hlad, pomalu si šel uvařit něco dobrého.
Vařil si zelňačku a spokojeně si broukal,
sám pro sebe si říkal, co mu chybí?
Vždyť krásu nepotřebuje a bez ní může být také šťastný.
Pomalu se stmívalo, až nastal večer.
Podíval se zvědavě na oblohu a na měsíc.
Proč je měsíc tak zatažený a smutně, tak smutně kouká?
Pouliční blikající lampy zahrály smuteční melodií.
Spustil se déšť, kapky deště začaly padat jak bubnování vojáků.
V tom smutku spatřil kapku, která chtěla skočit z okenního rámu.
Byla tak krásná, třpytivá, hrála všemi barvami.
Nedokázal se udržet, byl jí tak plný,
že jako opařený běžel pro barvy, aby ji namaloval v její kráse a nádheře.
Protože krása se nemá schovávat, ale jít ven.