Modlitba

Když ztrácím paprsky světla a soumrak se blíží,
tma se stupňuje,
svírá se mi hruď a zatajuji dech,
všude je černo a beznaděj.
Bojím se, že temnota pohltí mé plápolající světlo.
Zlo se se mnou potýká a já žízním po špetce dobra.
Bože, vylej na mě svoji milost,
ať neuvíznu v síti těžkých břemen.
Rozdmýchej můj plamen víry, ať hoří.
Nechci se vlnit jak moře a pochybovat,
chci jít dál.
V očích mi nevyhasla jiskra,
očekávám, že se rozední,
tma ustoupí a slunce zazáří.

Hledáš pevný bod,
pevný základ, o který by ses mohl opřít.
Objevuješ stavby a konstrukce, které padly,
zřítily se, neboť stály na písku.
Ty téměř dokonalé mrakodrapy
i krása a velkolepost věže dosahující k nebi
zřítily se dolů.
Základ se prověří.
Co dnes stojí, zítra už neplatí.
Naše nápady mají pro nás cenu,
i když narazíme, rosteme v poznání.
Tam na druhém břehu stojí nádherné město,
překrásný dům, který pro své sobectví nevidíš,
je z materiálu, který neshoří ani nezrezatí,
je z čistého zlata a drahokamů.
Je připraveno Bohem - nebeský Jeruzalém.

Pohled na vesmír ve mně vzbuzuje úctu k Tvé velikosti.
Malý člověk tam dole je středem Tvé pozornosti
a bezpodmínečné lásky, která druhého dobrovolně obdarovává.
Je víc, než co znám, jestliže a protože,
je láskou přesto.
Je uměním, kterému se chci naučit, a stále mu nerozumím.
Drží mě pevné lano vztahu důvěry, abych nepadl dolů.
Mé nechápavé Proč?
Mlčíš. Nepochopil bych, proč máš o mě zájem,
i přes chyby, o kterých vím i které jen tuším.
Vím, že i přes to mi patří Tvá dobrovolná oběť za mě,
z ní mohu vzít sílu,
sílu bezdůvodné lásky a milosti.
Nezasloužím si ji, ale přijímám ji.
Vím, že je to správná odpověď na Tvou výzvu.

Tento svět je malý, abys mě nenalezl.
Je malý, abych v něm neviděl tvůrce.
Je malý, abych se v něm ztratil.
Je malý, abych zůstal sám bez druhého.
Malý, abys mě ztratil, můj Bože.

Hledám tě za úsvitu,
moje duše utěšit se nedá,
pláče a naříká,
moje oči se dívají na vyprahlou krajinu sténající po vláze.
Rozpukaná země a suché stromy a v dálce písečné duny,
a má duše běduje a volá: Bože, odpověz mi !
A náhle slyším Tvůj hlas,
pozvedám hlavu
a vidím schody vedoucí do chrámu.
Zvedám se a jdu po schodech až k velkým dveřím
a má duše tiše a v pokoře čeká.
A Tvůj hlas zní:
POJĎ DÁL.
Chci být jen s tebou.
A dveře se otevřely.
Já s radostí a s překvapením vstupuji do svatyně,
která je prostorná,
vítr si vlaje se závěsy,
všude krása a třpyt
a ticho, ve kterém jsi Ty
a vím, že přicházím do Tvé přítomnosti
a že jsem rád s Tebou,
vylévám Ti své srdce,
těžko Ti vyjadřuji, co cítím
a říkám Ti:
Otče, miluji Tě.
Tady jsem a dávám Ti sám sebe,
chci být s Tebou.
Ty mě znáš
a ty odpovídáš:
Dřív než jsi se narodil,
znal jsem Tě a miloval odvěkou láskou.
Pojď a neboj se,
otvírám a připravuji Ti cestu,
kterou jsem prošel.
Chci, abys vstoupil do skutků,
které jsem pro Tebe připravil.
Můj Duch bude s tebou.
Chci se v Tvém životě oslavit.
Moje duše je naplněna Tvojí přítomností.

Bože, musím žít na suchu,
mnoho let mě vedeš pouští,
dej mi nalézt pramen,
žízním, bloudím, hledám a tápám,
mé oči vyhasínají a opouští mě naděje,
před Tebou nic neskrývám,
má duše žalostně běduje a vzlyká,
zemdlévá mi srdce.
Toužím po něm, doveď mě k němu,
ke křišťálovému, průzračnému tryskajícímu prameni.
Objevuji jen slaná vřídla a toky chuti odporné,
poznávám Tě, jsi přísný a tvrdý,
a přesto Tě miluji, jsem Tvůj,
Tvůj otrok, se kterým jsi se spřátelil a hovoříš.
Příteli, netrap mě víc než je třeba,
ty víš, co unesu,
znáš mě.
Důvěřuji Ti, že ten pramen spolu objevíme.

Přes mé nekonečné pochyby, nedůvěru a věčné pády,
jsi mi pevným hradem.
Věříš mi a důvěřuješ.
Vůbec nechápu, proč to děláš,
činíš pro mě nové věci.
Buduješ mou důvěru ze stavebnice rozsypané na zemi,
víš o každém dílu a šroubku, kam patří.
Vůbec Tě nechápu,
co děláš a co zamýšlíš.
Rád hledím do budoucna,
myšlenky mě někdy mučí,
ale vše Ti patří a u Tebe to skládám.
Naléváš do prosté a suché nádoby vzácnou tekutinu -
vodu života, dávající život všemu kolem,
proměňující život v zahradu plnou stromů, keřů a květin.

Moje duše zoufalá a smutná
hledá, kde se utěšit,
avšak své spočinutí nenalézá.
Přemýšlím ve svém srdci,
ale myšlenky se řítí, jak padající stromy ze srázu.
Víš kolik dní je mi vyměřeno,
rád bych odešel k Tobě.
Dej, ať dobojuji vždy své boje,
doběhnu k cíli a splním úkol.
Neboť v životě kromě Tebe nic radostného neshledávám
a v nic nespoléhám.
Hledám Tě, ale nenacházím,
Bože, kde jsi,
ozvi se mi.
Nerozeznám zlé a dobré,
dej mi moudrost,
ať jsou mé kroky pevné a smělé,
rozpomeň se na mě a nezapomínej na mě,
vždyť jsem Tvé vlastnictví.
Neopouštěj mě,
nemám u koho bych se potěšil.
Uchop mě a neodcházej,
jinak klopýtnu.
Přijď mi na pomoc.
Volám Tě, Otče.
Odpověz mi.

Dám ti růži a pošeptám ti milostnou báseň,
přesto nenašel bych dech a slova,
zazpíval ti oslavující píseň,
pohladil tím tvou přítomnost,
slyšel tvoje tiché srdce plakat nad mým dotykem.
Dychtivě miluji upřímnost a důvěru,
je pro mě drahocenným prstenem,
prstenem zásnubním, který jsem přijal od tebe.
Pohnut jsem křehkostí bijícího srdce a citlivostí,
žasnu, že jsme pro tebe barevnými drahokamy v pečující ruce.
Cennosti mi svěřené dávám k nebi,
svoji růži ti zvedám,
je v ní skryto mé srdce,
mlčím a ty rozumíš,
můj opravdový příteli,
můj ženichu.

Přileť ke mně holubice,
chci tě spatřit víc a více,
chci se kochat z tvé krásy
a spolu s Kristem dojít spásy,
chci Tvůj obraz ve svém srdci mít,
jemností a vnitřní krásou potěšit,
letět krajinou až na vrchol k útesům
a ještě blíže - blíže k nebesům.

Blouznivý dav dívající se do ticha.
Mrzký svědek tiché noci.
Zlatavé snopy obilí vlnící se tmou.
Vodopád řítící se ze srázu.
Pěšina prošlapaná, opět a znova listím zapadaná.
Zavátá alej, chlad studených kamenů.
Bosé nohy brodící se sněhem.
Ostrý vítr profukující holá pole.
Osamělé stromy stojící podél cest.
Burácení hromu a pleskot kapek.
Ustavičný shon a zmatek.
Nádraží přeplněné lidmi.
Ulice plné špíny.
Lidé žijící ve strachu a nenávisti.
Bolest rozdělující rodiny.
Ó, bolesti člověka toužícího umřít,
proč jsou naše srdce kamenná?
Proč bojujeme proti Bohu?
Proč světlo nazýváme tmou?
Proč nehledáme dokonalost, ale žijeme ve zmatku?
Proč cítíme víc, než můžeme mít?
Proč toužíme víc, než máme?
Hledáme a padáme.
Padáme, povstáváme, vyhráváme.
Jsme dav běžící jistým směrem.
Hledáme jistoty, které nás opouštějí.
Hledáme cesty, které někde končí.
Jeden stojí opodál a ptá se proč,
ale přitom vidí, že na vše není odpověď.
Hledá v Jeho slově, kde by se utěšil.
A v jeho srdci hoří svíce, kterou rozsvěcuje Bůh,
svíce naděje, která zahřívá kolemjdoucí,
učí nástroje vydávat správný tón,
učí podat ruku příteli,
bourá hradby strachu,
dává nám svobodu a radost.
Otvírá cestu. Přelamuje pouta.
Buduje masitá a citlivá srdce.
Děkuji Ti, Bože, za Ježíše a Ducha Svatého,
které jsi nám dal.
V nich je naše všechno,
víc už nenajdeme.

Procházím krajinou a sestupuji do rokle,
přecházím přes potok a bažinu.
Tam na druhém břehu, kde ptáček nezazpívá,
květina nevoní, je mlha a hrobové ticho.
Na druhém břehu spící duše čekají na další uspořádání,
na hlas polnice, který probudí duše ze spánku.
Otevře se Kniha života -
rozhodnutí Nejvyššího o našem dalším bytí.
Je dvojí cesta - buď věčné žití s Ním,
nebo věčné zavržení.
Moje duše pozoruje vše a přemýšlí,
touží usnout po boku spravedlivých,
v krajině, ve které čas a prostor mají jinou podobu
a jsou tam v krajině zapomnění.

K čemu ctnost a ryzost,
všude lidé nosí masky,
pochybné známosti a opojení,
k čemu srdce čisté,
když všude je černota a špína?
Utíkám k Tobě do bezpečí a blízkosti,
děsí mě falešnost, Bože,
jsem znechucen nad hříchem vlastním i druhých,
dej mi unést tíhu života.
Ó, můj Bože, přijď prosím,
nedokážu milovat, nauč mě to.
Rád Tě chci poslechnout,
toužím po Tobě
a oddanost Tobě roste.
Ty víš, že o Tebe stojím,
jsi mi cenný,
nedokážu žít bez Tebe.

Když spěchám do práce, myšlenky se mi honí hlavou,
mé tělo mechanicky vykonává pohyby a jde známou cestou,
mé oči někam hledí, snažící se Tě vypátrat,
hledat souvislosti, které mi unikají,
přijít na to, co se mi vymyká.
Vzpomínám nad padlými představami, nad svým životem.
Ty jsi stále,
už jsem roztrpčen nad sebou,
mlč má duše a zmlkni, nalaď se na něj,
přepni se, vzhlédni k němu,
zapluj do jeho výšin,
chci slyšet jeho známý signál,
přijímat jeho jemný hlas,
nemám mu za to co dát, jen sám sebe,
budu Ti za to děkovat - za naději a milost,
vše mám z Tvé ruky,
stvoř mi srdce čisté a upevni přímého Ducha.
Zamiloval jsem si Tvojí slávu, která mě hladí,
je mi drahá Tvoje přítomnost,
pohnul jsi srdcem mým, toužím srůst se srdcem Tvým.
V kázni nechci uhýbat, hněvat se, když mě káráš a nemluvíš,
chci Tě nad sebou a okolnostmi vyvýšit,
budu Tě uctívat, můj Králi a Pane.

Oblaka plná mraků
a ty tam pluješ,
tvůj jasný třpyt mi uniká
a v mysli je oslnivý paprsek,
ten mě uchvátil a nemohu od něj odejít.
„Přestaň,“ křičí můj rozum,
ale moje touha jít za ním je silnější,
odejít a nevrátit se stejný.
Pojď, poběžíme spolu
ve dvou do oblaku ulehnout.
Prosím, dej mi víc odvahy být ryzí
jako prsten, který má punc,
křišťál se svým leskem a tvrdostí.

Uchop mě za ruku a veď mě vždy blíž a blíž.
Dej mi sílu dosáhnout cíle a sílu prolomit strach z dalšího kroku do neznáma.
Dej mi poznat světlo od stínu.
Dej mi poznat levanduli a kopretinu.
Dej mi sílu zlomit svůj strach a odevzdat se tobě.
Dej mi odvahu zemřít sám sobě.
Dej mi umřít a s tebou žít.
Rád bych viděl tvůj úsměv.
Ukaž, co je v mém nitru, žárem přetav kov, ať mohu být čistý.
Chci být tvým obrazem, jenž se ve mně zrcadlí.
Pevně mě uchop za ruku a veď mě vstříc tvojí Pravdě.

Chci umřít svým klamným vášním, svému lidství,
odložit oblek věčné žádosti.
Dej mi svléci špinavý šat, který mě stahuje dolů.
Znám a hrozím se, co špíny je ve mně.
Můj duch říká ne, ale tělo křičí ano.
Selhávám.
Vím, že ještě mnohokrát selžu,
musím však povstat, vyhrát zápas nad svým tělem.
Kdo od něj osvobodí?
A v dáli vidím tělo přibité za mé hříchy,
nehybné, bez vlády, žádostem mrtvé.
Z jeho slabosti mohu vzít sílu.
On ve mně činí nové věci.
Jeho slovo pročišťuje, usvědčuje z nepravosti,
tak mohu mít na každý den čistý šat - je krásný.
A vím také, že jednou obléknu šat svatební na Tvé hostině.
Bude určitě nádherný a skvostný.
Moc se tam těším, až budeme spolu.

Slyším zvuk řítící se do mých uší,
ozvěna pily a to se mi zabodává do uší a mysli
a prožívám bolest,
jsou to nářky a soužení.
Chtěl jsem se těch zvuků a toho soužení vyvarovat a odejít.
Lidé tlačící se dopředu
jako zvířata na porážku ve své slepotě.
Stojím nad nimi
a toužím, aby jim mé světlo ukázalo,
že ta cesta není bez naděje,
a jejich šupiny v očích pohlédly na druhý břeh, kam kráčím.
Chtěl jsem vstoupit mezi ně,
vidět to hrozné svýma očima
a nebýt smeten proudem.
Snažím se mluvit,
ale slovům nerozumějí,
pomoz jim, můj Bože.

Podej mi svou ruku a veď mě do své dlaně
a potěš mě, zahřej mě svým slovem,
chci se skrýt ve tvé blízkosti,
polož ruku na mé bušící srdce.
U tebe chci plakat a radovat se,
vidět to, co jsem neviděl,
cítit to, co jsem necítil.
A s důvěrou říci: Můj Otče, mám tě rád.
Chci tě víc poznat,
prozkoumat tvé srdce a povědět o něm druhým.
Kéž se zrcadlí ve mně, jak je máš rád.
Kéž vidí tvoji náruč a otevřené ruce.
Dlaně, které jsou otevřené a čekající,
v kterých je přijetí, radost, důvěra a pochopení.
Ruce, které čekají, že přijdeš,
které říkají: chci mít s tebou hluboký vztah.
Chceš to zkusit?
Toužím po tobě.
Po tvé přítomnosti.
Těším se.
Přijď.

Rád bych rozuměl,
po které cestě jít a kudy odbočit a nesejít,
slyšel, čemu mě chceš vyučit,
v křiku žádostí a tužeb ztišil svoji duši
a neuschl na poušti pochybností,
neplácal se v bahně nezdaru.
Prosím Tě o sílu jít po ostrých kamenech
a o nový dech, když stoupám trním.
Nevzdaluj mi svou blízkost,
Tebe a Tvého slova.
Víš, že okřeji, když přijdeš,
někdy jsem sám,
slyším počítat slzy,
které padají jako sněhové vločky v bezesné noci,
když hledím dál a myšlenky mi v hlavě víří,
rozjímám a upokojit se nedám.
Bože, ukaž se mi,
Toužím po špetce Tvé krásy a slávy.

Temné mraky a na kopci křiž.
Děsivý pohled zuboženého člověka.
Život a smrt, teď drama smrti.
On nezemřel, byl vzkříšen.
Bez hříchu porazil smrt.
Mraky ustupují.
Odhaluje se zářící světlo.

Ať mě neopustí Tvé slovo
svázané a zapečetěné,
sepsané v knize živých.
Věčné slovo, zatřes mnou.
Vyřknout ho v pravý čas,
k životu svému i druhým.

Ach, víš, jak jsem se těšil.
Ale oči a mysl mě odmítají.
Proboden smutkem v zármutku stojím
a vím, že nemohu jít dál.
Čekám, protože si cením
dobrovolné lásky.
Mám naději, že mi otevřeš?
Budu stát u dveří tvého srdce,
v čase smutku i v těžkostech.
Tvůj přítel Ježíš.

Toulám se,
kolik bezesných nocí
ještě bude, než zatroubí polnice.
A uzřím příchod Páně?
V bělostném rouchu
u svého Otce v nebi.
Tak moc rád už bych tam byl,
třeba už příští den.
Doma, doma se svým Otcem a Jeho synem.
A vím, že čas se nenaplnil a já musím čekat,
počítat dny jako dny odloučení.
Nemohu se tě dočkat.
Prosím, zkrať mé čekání.
Moc prosím a naříkám.

Mé bytí míří k nebi,
počátku mých cest.
I k místu mého spočinutí.
Oblaka zapadajícího slunce
pamatující si čas a prostor v nekonečnu.
Hvězdy otázek a souhvězdí plná tajemství.
Vím, že vše víš a znáš.
A dáváš mi to objevovat.

Kříž tam na kopci zvaném Golgota,
muž visící na dřevu, v sténání a slzách obrácený k Bohu.
Následování, láska, přátelství, lest a zrada,
za polibek a třicet stříbrných,
toť cena za vykupitele.
Z vůle své do špíny šel,
předveden k Pilátu, bičován za to jest.
Ústa, která slovem tvořila svět, mlčela,
trnová koruna krále bolesti,
ač byl pánem všeho, poddal se,
cesta krůpějemi krve nasycená,
tvář zohavená a zlomené srdce,
hřeby v jeho rukou, pot a krev vsakující se do dřeva,
nahý a přede všemi posmíván,
zoufale volá Otče a vydechuje duši.
On mluví srdcem,
poslední slovo je On sám,
největší cena za tebe.
Tolik bolesti a tolik lásky
ti dalo jeho ubité tělo a zohavená tvář.